Na jedné straně jsou festivaly, které stojí hlavně na dobrovolnické práci a osobním nasazení pořadatelů. Country na kolejích nebo tradiční Svojšický podzim připomínají, že festival nemusí mít několik scén, obří produkci ani desítky tisíc návštěvníků, aby měl svou vlastní atmosféru. Často stačí dobrý program, místo, kam se lidé rádi vracejí, a parta lidí, která je ochotná tomu věnovat svůj čas.

Na druhé straně jsou velké produkce a multiscénové festivaly. Letošní ročník přinesl například rekordní návštěvnost Mohelnického folkfestu. Městské festivaly zase ukázaly, že hudební program nemusí zůstat uzavřený na jednom pódiu. Okolo Třeboně, Prázdniny v Telči nebo Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou rozprostírají program do ulic, parků, klubů i dalších prostor a vedle koncertů nabízejí výstavy, workshopy a další program.

Lochotínský návrat a šedesátá Porta

Pokud ale letošní sezóna přinesla jeden návrat, který měl zvláštní význam, byl to Lochotín.

U příležitosti 60. ročníku Porty se festival na jeden den vrátil do plzeňského amfiteátru, který je s jeho historií neodmyslitelně spojený. Nešlo přitom jen o nostalgickou kulisu. Lochotín se znovu zaplnil lidmi a ukázalo se, že některá místa mají v paměti publika pořád překvapivě silné postavení.

Stejně zajímavé bylo i samotné publikum. Zpívalo se, tleskalo a chvílemi nebylo úplně jasné, kdo koho vlastně doprovází. Účinkující se občas ocitli v poněkud nevděčné situaci: měli sice mikrofony, ale několik tisíc lidí před nimi mělo větší hlas. A přesně v takových chvílích bylo vidět, proč živý festival není totéž jako záznam koncertu.

Samotná jubilejní Porta v Řevnicích pak přinesla další pozoruhodný obrázek. Publikum zůstávalo i během soutěžních bloků a některé koncerty přilákaly lidi, kteří se na Portě ocitli poprvé. Po letech, kdy soutěžní část programu často znamenala odchod značné části návštěvníků, to není úplně malá změna.

Sezóna, která měla i svou smutnější stránku

Festivalové léto samozřejmě není jen o povedených koncertech. Červnové vystoupení Glenna Hansarda na opavském festivalu Slunovrat dostalo s odstupem několika týdnů úplně jiný význam.

V době koncertu nikdo z přítomných nemohl vědět, že jde o jedno z jeho posledních setkání s českým publikem. Hansard měl k Česku díky svým dlouholetým vazbám mimořádně blízko a jeho červencový odchod proto zasáhl i zdejší hudební scénu. Záznam jednoho konkrétního večera tak najednou dostává jinou váhu než v okamžiku, kdy vznikl.

Je to ostatně jedna z věcí, kvůli kterým se na festivaly pořád chodí osobně. Některé koncerty člověk plánuje měsíce dopředu, jiné se prostě stanou součástí vzpomínek a jejich význam si uvědomí až později.

Co bude dál?

Sezóna 2026 ukázala několik věcí, které stojí za pozornost. Fungují malé festivaly postavené na dobrovolnících i velké produkce. Fungují tradiční akce, které se vracejí ke svým osvědčeným formátům, i festivaly, které rozšiřují program daleko za hranice jednoho pódia. A pořád se ukazuje, že když se lidé sejdou kvůli hudbě na jednom místě, může vzniknout něco, co se přes obrazovku přenáší poněkud obtížně.

Teď už se pomalu rozjíždí přípravy sezóny 2027. Na Folkfesty.cz budeme sledovat, co se chystá, kdo kam přijede a které festivaly otevřou své brány jako první.

A za sezónu 2026 patří díky všem, kteří ji připravovali, odehráli nebo na ni prostě přijeli.